…facka ho ještě pálila na tváři, ale nemohl se ubránit úsměvu.

11. října 2015 v 10:32 | Terezka |  Školní práce

Měli jsme za DÚ napsal slohovou práci (vypravování), které koční slovy:
facka ho ještě pálila na tváři, ale nemohl se ubránit úsměvu.

Tak tedy zde:


Povím vám příběh, který se stal už hrozně dávno. Možná se ani doopravdy nestal a pouze si ho někdo vymyslel, kdo ví.
Byl to den, jako každý druhý podzimní. Slunce svítalo s červánky, listí už vystřídalo všechny barvy duhy, vlhkost se nesla vzduchem. Malý Pavlík koukal z okna svého pokojíčku a přemýšlel o světě. Přemýšlel, proč stromy na zimu shazují své listí, proč se vzduch ochlazuje a proč se rodiče zase hádají. Poslední dobou se hádali pořád. Ráno, když vstávali, při obědě, dokonce i večer před spaním. Hádali se o hloupostech i důležitých věcech. Hádali se o polévce k obědu, o pořadu v televizi, hádali se o Pavlíka.
Sobotní rána má každý rád - maminky, tatínkové i děti. Ale Pavlík? Pro našeho hrdinu znamená víkend utrpení a samotu. Už si ani nepamatuje, kdy naposledy jeli s rodiči na výlet, kdy naposledy byli jako rodina spolu. Raději měl všední dny. Ve škole sice neměl mnoho kamarádů, ale stačila mu pekařovic Adélka, blonďaté děvčátko vonící levandulí, zdobené úsměvem od ucha k uchu. Byli dobří kamarádi, snad i nejlepší. Znali se už od školky a měli se moc rádi.
Od dob, kdy se jeho rodiče nehádali uplynulo mnoho let a Pavlíka každodenní dohady poznamenávali víc, než by si kdo myslel. Uzavíral se do sebe, nevěřil sám sobě ani druhým.
Zde je v příběhu mezera, nikdo už neví, jak a co se přesně stalo.
Maminka doma plakala hrůzou a tatínek obvolával všechny známé, jestli neviděli jejich synáčka. Avšak marně, nikdo ho ani nezahlédl, nikomu se neozval, nikde po něm nebylo sebemenší stopy. Báli se o něj, jako ještě nikdy dříve.
Pavlík šel parkem. Šel kam ho nohy nesly a neohlížel se. Chtěl prostě utéct daleko od nikdy nekončícího hádání. Den se chýlil ke konci, sluníčko pomalu zapadalo a tma se na něj snášela jako sněhové vločky při největší vánici . On se nezastavoval. Pokračoval do neznáma.
"Crrr" zazvonil zvonek dveří. Otevřela Adélka, přesně v to Pavlík doufal. Po noci strávené touláním po městě potřeboval právě ji. Adélka netušila, kde Pavlík celou noc byl a že ho rodiče hledají. Zavřeli se do pokoje a povídali si. Povídali si o všem. O škole, dalších hádkách a nakonec i o jeho útěku z domova. Chápala ho, rozuměla mu, a proto nic neřekla, proto nešla a neprozradila Pavlíka rodičům.

Avšak dětský svět je příliš jednoduchý a neprozíravý. Nevěděli a bláhově si mysleli, že o nic nikdo neví, že ho Adélky rodiče neviděli. Hráli si a zapomněli na svět okolo. V tom se otevřeli dveře a do pokoje se vřítila Pavlíkova maminka se slzami v očích a hned za ní tatínek rudý rozčílením. Nejprve dostal pár facek od tatínka, pak hrozně vynadáno od maminky a nakonec krásné, dlouhé objetí od obou rodičů. Bylo to jako dřív, cítil, že se mají všichni rádi a nejšťastnější jsou, když jsou všichni spolu. Facka ho sice ještě pálila na tváři, ale nemohl se ubránit úsměvu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Smokie Smokie | Web | 25. října 2015 v 20:04 | Reagovat

Nechceš napsat pokračování? Píšeš úžasně, musím hned omrknout celý tvůj blog jestli nepíšeš i povídky :D

2 Terezka Terezka | 26. října 2015 v 16:51 | Reagovat

[1]: Povídky nepíše, nemám moc nápady. :-) Děkuji

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama