Leden 2016

Největší chyby

20. ledna 2016 v 9:25 | Terezka
Největší chyby jsou ty, které děláme pořád dokola. Víme, že to jsou chyby, ale stejně pořád věříme, že to chyby nejsou.

19.ledna - Milovat či nemilovat?

19. ledna 2016 v 15:22 | Terezka |  "Deníček"
Milovat či nemilovat?

Otázka, kterou si pokládám téměř každý den.

Mám čekat a doufat, že někdy to půjde a nebo to mám odepsat a žít si dál a bez lásky?

Vzpomínám jaké to bylo kdysi.. Když mi bylo 15, nikdy bych nevěřila, že to někdy půjde. Sice jsem byla arogantní, sebestředná, ale v tomhle sem si nevěřila. Nikdy jsem nemyslela, že bys mě mohl mít rád. Vždycky jsem věděla, že pro tebe mám slabost, ale cítila jsem, že dolejzám a že pro tebe nic neznamenám. A tak to přešlo.

Ale teď? Když tvrdíš, že mě rád máš, že ti na mě záleží, rozumíme si, je nám spolu tak hezky, teď to nemůže přejít. Bojím se každé další noci, kdy se budu svírat v pláči, bojím se každého dalšího rána, kdy se budu muset tvářit šťastně a hluboce potlačovat ten hrozný žal. Bojím se dalších let, které nastanou. Bojím se, že se zamiluji do jiného a ty pak zase přijdeš a já to zkazím. Bojím se, že se zamiluješ ty do jiné a já se utrápím....

Už takhle sem jak tělo bez duše, duše bez těla... Procházím se venku, sedím v hospodě s kamarády, učím se, vařím, cvičím... ale pořád myslím jen na tebe. Od rána do večera přemýšlím, co asi děláš a čekám, kdy napíšeš. Čekám, kdy se ozveš a řekneš, že to byla chyba. Že mě miluješ a že se mnou chceš být. Né třeba navždy, ale že tomu chceš dát aspoň šanci.

Říkám to pořád.. Co horšího se může stát, než že opravdu pochopíme, že to nejde? Co horšího, než že se rozejdeme a řekneme si, nejde to, takhle to nefunguje. Ty chceš něco jiného, já něco jiného. Co horšího?

Už jsme byli tak blízko a teď jsme zas tak daleko. Ležela jsem v tvém náručí a bála se, bála se jak malá holka, ale stejně tak věřila. Věřila sem ti jak naivní dítě věří otci, že se vrátí z války. Bála sem se zklamání, smutku, ale na druhou stranu, sem byla nejšťastnější, jak sem jen kdy byla. Cítila jsem tvůj tep a slyšela tvé srdce, jak rychle tlouklo. Kdo ví čím to bylo, jestli mnou, alkoholem či svědomím...

Slíbil si, že mě nezklameš, že mě máš rád. Litoval si, že ti už nechci dát šanci, litoval si, že si mě tolikrát zklamal. Byla to pravda nebo zas jen klam? A co já hloupá? Uvěřila jsem ti, uvěřila jsem ti nejmíň po sté. Po sté si mě zklamal, zarazil nůž hluboko do srdce, vytrhnul ho z hrudi a pošlapal. Ach Bože, kolikrát si tím ještě projdeme? Kolikrát se zapomeneme, kolikrát nám bude jedno okolí a kolikrát skončíme spolu ve sladkém políbení?

Jak dlouho vždy trvá, než se srdce zacelí, než rány schladnou a hlava zapomene. Jak dlouho to trvá? Neuvěřitelně dlouho a mám pocit, že v našem případě to ani nikdy neskončí. Pokaždé, dkyž se potkáme, tak sklopíš oči k zemi a budeš se tvářit, jakože neexistuje? Pokaždé, když sepotkáme budu dělat já to samé? Pokaždé, když se potkáme se rozkoukáme, začneme spolu mluvit a já se zase zamiluji?

Nevím, čeho se bojím víc.. Jestli toho, že si najdeš jinou a na mě opravdu zapomeneš, nebo toho, že si jinou nenajdeš, já si nikoho nenajdu a bude to takhle navždy. Budeme se míjet, budeme se milovat jen občas, jindy budeme přátelé ze slušnosti.

Někdy bych si přála, aby si náhodou narazil na můj blog, aby si náhodou přečetl můj deník, aby si pochopil moje jednání a prožívání, abys pochopil, že tě miluji jak nikoho, že bych pro tebe udělala všechno, že přiběhnu vždycky, když pískneš, že pro mě budeš navždy úžasný.

Ano, nerozumím tomu. Nechápu proč to tak je. I tvoji kamarádi se mě ptali, co na tobě vidím. A já? Já nevím. Říkala sem jim, že to nemusí mít racionální důvod, ale prostě to tak je, sama jsem si psala tvé plusy a mínusy a doufala jsem, že když uvidím, jak mínusy drtivě převažují, tak zapomenu a vykašlu se na tebe. Ale ono ne...

Si tam pořád..

Tak hluboko zarytý v srdci, tak hluboko pod kůží. Vidím tě všude, všechno mi tě připomíná. Kolikrát mám jen touhu napsat ti, co se mi právě stalo, co právě jím a co právě dělám. Chtěla bych, abys o mně věděl všechno, abys to chtěl vědět a aby ses zajímal.

Nechci se ti nutit, nechci dávat podmínky. Chci jen obyčejnou, krásnou lásku. Chci si psát na dobrou noc, chci se k tobě tulit, chci tvé polibky, chci slyšet tvé názory na to, co uvařím, na to co upletu, na to co si myslím. Chci být součástí tebe a chci, abys ty byl zase mojí. Chci se probouzet vedle tebe, chci všem ukazovat, že se milujeme a že jsme svoji. Že se sami sebe nikdy nevzdáme, že jsme jako jeden, že nám je fuk, co ostatní říkají. Chci slýchat tvůj hlas a vídat tvoje oči, chci cítit tvoji vůni a hladit tvoje dlaně.

Proč to nejde? Proč tahle krásná realita je jen v mých snech? Trápíš se vůbec? Nebo se trápím jen já? Cožpak ti nedochází, že všechno, co dělám je pro tebe? Cvičím, aby sis všiml, abych se ti třeba víc líbila. Používám tři roky jednu vůni jen proto, že si kdysi řekl, že hrozně hezky voní. Snažím se učit a být vzdělaná, aby ses nemusel stydět a aby sis se mnou rád povídal. Chodím na charitu, aby sis třeba někdy řekl, že jsem hodná, že mám ráda okolí.

Ach jo.. Proč nic nedělám pro sebe? Proč vidím jen tebe a tebe?

Chtěla bych ti vidět do hlavy, chtěla bych pochopit, co si myslíš?

Jde opravdu o věk? Nebo máš v nevědomí nějaké trauma z dětsví? Snad ztracenou lásku otce a s tím spojenou nedůvěru ve vztahy, snad přílišnou závislost na mamince, kterou nemůžeš opustit?
Ano, kdyby sis tohle někdy přečetl, řekneš, že to není pravda. Ale o tom to je. Podvědomí si neuvědomujeme, nevíme, že tam je a že nás ovlivňuje. Ale právě traumata vzniklá v dětství neuvěřitelně mocně ovlivňují celý náš následující život - výběr partnera, povolání, ale i drobnosti jako vztah k sportu, jídlu ap.

No vidíš, jak se učím na přijímačky, tak blázním. Jsem zas chytrá jak rádio. Dokážu radit kamarádům i všem okolo. Ale sobě? Kdo vlastně jsem, neznám moji identitu, neznám sebe sama. Nevím o sobě nic.

A teď vidím, jak mi píšeš. Proč mi píšeš? Nemůžeš se snad smířit s tím, že mezi námi nikdy nic nebude? Nebo mi jen jednoduše odpovídáš na zprávy, je ti mě líto a dáváš mi tak trochu tvého soucitu?

Mrzí tě náš vztah (ano vztah, je to vztah, ať chceš nebo ne!) kvůli mému trápení, kvůli tvému trápení nebo kvůli nám? A mrzí tě to vůbec? Nebo jen lžeš a klameš, abys mi nemusel ještě víc ublížit?

Ano, chápu, alkohol nás nutí dělat něco, co v normálním životě nechceme. Dřív jsem myslela, že v alkoholu je pravda a že nám akorát svazuje okovy běžného života a dodává odvahu ke krokům, ke kterým bysme se jinak nikdy neodhodlali. Ale nyní si to nemyslím...

Ano, s tebou je to složité. Hrozně moc. Říkám, že už nechci žádné mazlení a hubičkování po nocích. Ale pak dojde na věc a já to chci. Chci být alespoň chvíli šťastná. Proč? Protože tě miluji!! Navíc alkohol mě ovládne a šeptá mi, že mě máš rád a že to půjde, že to tentokrát bude jiné. Ale je tomu skutečně tak?

Není, asi už to mezi námi nikdy nepůjde. Já už ti nikdy nebudu plně věřit, že náš vztah může fungovat navždy, ty zas nebudeš věřit mně a nebudeš chtít čekat.

Ano, a tak to raději zahodíme....

Zahodíme potenciální štěstí dvou lidí, kteří se mají rádi, rozumí si ve všem, od hokeje přes jídlo až po život, záleží jim na sobě, chtějí spolu někde hluboko v duši být.

A tak se ptám? Mám čekat, trápit se, doufat a riskovat to, že si najdeš jinou a já se zblázním?
Nebo mám zapomenout a jít dál? Mám hledat mezi mými vrstevníky a doufat, že už do toho nikdy nezasáhneš a já možná budu šťastná? Víš ale co by to znamenalo? U nemůžu jezdit na akce a výpravy, kde jsi ty. Už se nesmíme potkávat. Protože dokud mi nezmizíš očí, budeš pořád v mém srdci. Budeš tam jako klíště, které nejde pryč. Jako parazit, o kterém ani nevíme a když si ho všimneme, je už pozdě, protože naše tělo ovládl natolik, že tělo není schopné samotné existence bez něj.

Ne.. nejsi parazit, jen to přirovnání.

Si něco mezi úžasným ideálem a ztělesněním hořkosti, zatrpklosti a lží.

Je mi jedno, kolik je tvůj věk, je mi jedno kolik vyděláváš, kolik za měsíc propiješ. To je tvá póza. Já jako jedna z mála znám tvé pravé já. Jenže ani ty ho asi neznáš. Já znám kluka, který touží po lásce. Touží po holce, která ho zachrání od toho ztroskotaného života, bude s ním žít, trávit s ním volný čas, starat se o něj. Časem s ním bude mít krásnou šťastnou rodinu a tak...

Vždyť to víš. Vím to já, víš to ty. Tak kdy zahodíš tu hloupou pózu a budeš dělat to, co si přejou naše srdce??

MILUJI TĚ

Má láska smysl

16. ledna 2016 v 11:10 | Terezka
Očas si říkám.. Má láska smysl?
Vždycky zklame, ať si ji připustím nebo ne.

Ale.. klame Láska nebo člověk?

Občas, když jdu večer spát, nedoufám v nic jiného, než v jednu milou smsku od člověka, na kterém mi záleží. Čím později je, tím méně doufám ve zprávu a tím více se trápím.
Říkám si, proč sem na něj tak upjatá? Proč toužím po hloupé smsce jak po božím smilování? Proč toužím po zprávě od něj, když přes den se mi ozve plno jiných?

Má mě rád? Nebo jsem jen hloupá naivka?

Tvrdí, že mě rád má, ale stačí slova?

Proč nemůže prostě přijít a vytáhnout mě ven? proč nemůžu přijít já, obejmout ho nejpevněji jak umím a políbit ho?

Ach.. jak moc bych si to přála. Ach.. jak moc bych chtěla jeho lásku.

Ale má smysl se snažit? Když láska vždycky klame?

Jako v korzetu

16. ledna 2016 v 10:56 | Terezka |  Téma týdne
Píše se rok 2017, přesněji květen 17.

Už mám rok po maturitě, jsem uprostřed zkouškového.

Sedím doma u stolu a snažím se naučit Základy psychologie. Už je to asi třetí den, kdy pořádně nespím, nejím, jen se učím. Jen ať to zvládnu, jen ať to dokážu.

V tom mi zapípne telefon. Je to smska od něj. Nemůžu tomu uvěřit, napsal mi!

Zahazuji všechno učení, lehám do postele a ihned odepisuji. Za chvíli už mám odpověď zpátky. A takhle to trvá celý večer, noc a skoro až do rána.

Vstávám a mám zkoušku, nic neumím. Zvládnu to? Nemůžu se ani nadechnout.

Poslední den mého života

7. ledna 2016 v 16:28 | Terezka |  Téma týdne
Poslední den mého života.

Jak by vypadal?

Asi bych šla za ním. Šla bych za tím, který mě trápí už několik let. Šla bych a všechno bych mu řekla. Bez přetvářky, bez hrdinských řečí, bez lží. Všechno upřímně...
Jak mě mnohokrát zklamal, jak mě nespočetněkrát donutil plakat. Jak mě trápil, jak mě ničil. Jak mě pořád ničí...

Přiznala bych mu, jak mě mnohokrát donutil ho proklínat a nenávidět. Jak jsem mnohokrát přísaha, že už ho nikdy nechci vidět, že už s ním nikdy nepromluvím. Taky to, jak se stydím, že jsem to nikdy nedokázala. Jak se stydím, že jsem vždycky přiklusala jako pejsek, když on zapískal. Jak se nenávidím za to, že mě tak ovládá. Že mě má v hrsti, i když možná ani nechci. Jak se mi hnusí moje tělo za to, že jsem mu mnohokrát dovolila, aby se ho dotýkal, aby ho líbal. Jak se mi hnusí moje duše, moje srdce, že si ho vůbec kdy všimlo.

Taky bych mu řekla, že i přes tohle všechno, že i přes ty slzy, přes tu bolest a žal, přes ty rány, přes to trápení, přes ty zranění, ho miluji. Miluji jako nikoho. Miluji víc než sebe, než život, než svět.. Miluji ho tak moc, že ať přijde kdykoliv, budu zase jeho. Nechám ho říkat hezké věci, nechám ho mě objímat, nechám ho aby zase ublížil a zlomil srdce. Nechám ho, i když budu vědět, že si to budu vyčítat, že budu plakat v noci i ve dne, že se nebudu smát...

Vyčetla bych mu, jak se ke mě chová, jak mi pořád dokola motá hlavu, jak ze mě jen dělá blázna. Vyčetla bych mu, jak je v mých očích úžasný, vyčetla bych mu i to, že ho musím milovat. Vyčetla bych mu, že si mě neváží, že mě snad bere jako méněcennost, že neví co chce...

Tři roky.. Vlastně i trochu víc..
Tři roky tu pořád je.. Jednou za čas se objeví a zničí všechno. Vždy se smířím, že nebudeme spolu, že to prostě nejde, najdu si třeba jiného, vytlačím ho až do hlubokého podvědomí, nevzpomenu si na něj, neexistuje pro mě, ale pak přijde a zničí mě... Přijde a řekne, že mě má rád.. A já? Padnu mu do náručí a přeju si, aby tato chvíle nikdy neskončila, aby byla věčná. Věčná jako moje láska.

Poslední den mého života bych mu to všechno řekla. Od začátku až do konce. Dala bych mu můj deník, aby si přečetl, co jsem si vytrpěla. Aby pochopil, že on je můj smysl. Smysl všeho co dělám. Že on je moje štěstí. I když prchavé a plytké..