Téma týdne

Ztraceni v pokroku

2. září 2016 v 9:35
Ztraceni bloudíme světem pokroku. Kupujeme kila masa, kosmetiky, chemie. Netrápí nás, co stojí za chutnou tyčinkou Mars, za šťavnatýn hovězím steakem, za krásně červenou rtěnkou.

Bloudíme světem pokroku a kupujeme. Kupujeme. Kupujeme. Co je krásné, co je chutné.

Co za tím stojí? Bolest, týrání živočichů, ničení planety? My stále jenom kupujeme.

Chceme víc a víc, větší domy, krásnější ženy. A co naše Země?

Ztraceni v pokroku bloudíme. Co bude zítra? Kdo ví, my bloudíme teď ve světě nekonečných možností, nekonečné lhostejnosti a sobeckosti.

Jako v korzetu

16. ledna 2016 v 10:56 | Terezka
Píše se rok 2017, přesněji květen 17.

Už mám rok po maturitě, jsem uprostřed zkouškového.

Sedím doma u stolu a snažím se naučit Základy psychologie. Už je to asi třetí den, kdy pořádně nespím, nejím, jen se učím. Jen ať to zvládnu, jen ať to dokážu.

V tom mi zapípne telefon. Je to smska od něj. Nemůžu tomu uvěřit, napsal mi!

Zahazuji všechno učení, lehám do postele a ihned odepisuji. Za chvíli už mám odpověď zpátky. A takhle to trvá celý večer, noc a skoro až do rána.

Vstávám a mám zkoušku, nic neumím. Zvládnu to? Nemůžu se ani nadechnout.

Poslední den mého života

7. ledna 2016 v 16:28 | Terezka
Poslední den mého života.

Jak by vypadal?

Asi bych šla za ním. Šla bych za tím, který mě trápí už několik let. Šla bych a všechno bych mu řekla. Bez přetvářky, bez hrdinských řečí, bez lží. Všechno upřímně...
Jak mě mnohokrát zklamal, jak mě nespočetněkrát donutil plakat. Jak mě trápil, jak mě ničil. Jak mě pořád ničí...

Přiznala bych mu, jak mě mnohokrát donutil ho proklínat a nenávidět. Jak jsem mnohokrát přísaha, že už ho nikdy nechci vidět, že už s ním nikdy nepromluvím. Taky to, jak se stydím, že jsem to nikdy nedokázala. Jak se stydím, že jsem vždycky přiklusala jako pejsek, když on zapískal. Jak se nenávidím za to, že mě tak ovládá. Že mě má v hrsti, i když možná ani nechci. Jak se mi hnusí moje tělo za to, že jsem mu mnohokrát dovolila, aby se ho dotýkal, aby ho líbal. Jak se mi hnusí moje duše, moje srdce, že si ho vůbec kdy všimlo.

Taky bych mu řekla, že i přes tohle všechno, že i přes ty slzy, přes tu bolest a žal, přes ty rány, přes to trápení, přes ty zranění, ho miluji. Miluji jako nikoho. Miluji víc než sebe, než život, než svět.. Miluji ho tak moc, že ať přijde kdykoliv, budu zase jeho. Nechám ho říkat hezké věci, nechám ho mě objímat, nechám ho aby zase ublížil a zlomil srdce. Nechám ho, i když budu vědět, že si to budu vyčítat, že budu plakat v noci i ve dne, že se nebudu smát...

Vyčetla bych mu, jak se ke mě chová, jak mi pořád dokola motá hlavu, jak ze mě jen dělá blázna. Vyčetla bych mu, jak je v mých očích úžasný, vyčetla bych mu i to, že ho musím milovat. Vyčetla bych mu, že si mě neváží, že mě snad bere jako méněcennost, že neví co chce...

Tři roky.. Vlastně i trochu víc..
Tři roky tu pořád je.. Jednou za čas se objeví a zničí všechno. Vždy se smířím, že nebudeme spolu, že to prostě nejde, najdu si třeba jiného, vytlačím ho až do hlubokého podvědomí, nevzpomenu si na něj, neexistuje pro mě, ale pak přijde a zničí mě... Přijde a řekne, že mě má rád.. A já? Padnu mu do náručí a přeju si, aby tato chvíle nikdy neskončila, aby byla věčná. Věčná jako moje láska.

Poslední den mého života bych mu to všechno řekla. Od začátku až do konce. Dala bych mu můj deník, aby si přečetl, co jsem si vytrpěla. Aby pochopil, že on je můj smysl. Smysl všeho co dělám. Že on je moje štěstí. I když prchavé a plytké..

Hledám, ale nemůžu najít

12. prosince 2015 v 17:49 | Terezka
Klasický páteční večer - divoký večírek. Hraje hudba, lidé tancují, někdo zpívá karaoke. Kluci balí holky, holky balí kluky. Naproti mně si někdo připíjí. Na co asi? Vypadá to, že to není klasicky "na zdraví", ale něco mnohem delšího.

Proč na ně koukám? Závidím? Závidím jim, že se umí bavit, že si umí užít pátečního večera, že znají sebe samotné...

Popíjím několikátou sklenku vína a přemýšlím: "Kdo jsem já?" Ano, znám své oči, znám své vlasy, ale co duše?

Kdybych vyhrála milión

30. září 2015 v 11:45 | Terezka
Kdybych vyhrála milión?
Tak za prvé: Já milión nikdy nevyhraji, protože jsem hrozný smolař.

Ale popustím uzdu fantazii a zkusím si představit jaké by to bylo.

Milión, jak si mám takovou částku vůbec představit?
S moji brigádou za 60kč/hod bych milión vydělávala 694 dní, 10 hodin a 40 minut. Fíha, to je doba.

Anonymita

14. září 2015 v 17:43 | Terezka
Jmenovité, podpisové autorství je počátek definitivního konce umění. Co na umění nejvíc strhuje, je anonymita, ne jméno; pravěký rytec, děsivě věřivý produkt dítěte nebo psychotika, toho, který nemá potuchy, že existuje něco jako umění. Ale my? Už nemilujeme. Stále se na nás dívá někdo druhý, a my se stále tudíž chováme jako někdo třetí...

Diviš: Teorie spravedlnosti

Je to fér?

13. září 2015 v 16:31 | Terezka


Jestli se ke mně hodíš? Snad. Jdu k tobě spát.
S láskou se vůní brodíme.
Postelový království za koně nechce se mi dát,
jsem na tom stejně, mám tě rád.
Jablkem, jablkem nejsi,
kousnu hloubš a zlíbám tě celou.
Mersi jó mersi, tak opustit zoufalců ráj,
chci zas v tobě spát.


Je to fér? Milovat někoho víc než sebe.. Vědět, že i on miluje.. Že by jsme spolu mohli být šťastní..

Co je lepší nevědět?

3. září 2015 v 15:58 | Terezka
Co je lepší nevědět?
Že máme prázdný svět,
srdce a duše.
Že žijeme suše,
že vlastně nevíme,
po čem toužíme.

Mít rád vs. milovat

24. srpna 2015 v 20:21
Poslední dobou neustále opakující se téma rozhovorů "Mít rád nebo milovat?", co je víc?

Já osobně si myslím, že mezi "mít rád" a "milovat" je několik malých (velkých??) rozdílů.

1) Myslím, že člověk by měl mít rád celý svět. Rostliny, zvěř i lidstvo. Nepřítele i přítele.

Ale milovat?
Milovat by každý měl jen pár jedinců.

Milovat rodiče za život, který nám dali. A milovat je právě proto čím jsou.
Milovat přátele za život, který nám dávají. A milovat je právě proto jací jsou.
Milovat toho jednoho/jednu za život, který díky nim má smysl. A milovat je právě proto, že jsou.

2) Mimo to.. asi těžko budeme mít rádi někoho, kdo nás využívá, odmítá, pohrdá námi, možná se i za nás stydí a nechce s námi nic mít. Ale milovat? Milovat můžeme i přesto, že se k nám vyvolený/á chová nejhůř jak umí.

3) Rádi můžeme mít jídlo, oblast. Ale milovat to budeme asi těžko.

4) Když někoho milujeme, milujeme i jeho chyby a možná nám i příjdou roztomilé. Když někoho máme rádi, jeho drobné chyby přežíváme.

5) "Mít rád" je trvalejší. Zamilovanost, ať chceme nebo ne, časem vyprchá. Tak to prostě je.

6) Říká se, že když člověk miluje má aktivní stejné mozkové centrum, jako když si něco přeje a neuvěřitelně motivovaný své přání vyplnit. A proto, když miluje neopětovaně, je nešťastný a zamilovává se ještě víc. O "mít rád" se nic takového nepovídá.

Jak nemyslet?

23. srpna 2015 v 14:20 | Terezka
Jak nemyslet?

Jak nemyslet na tu úzkost, která tě každý večer svírá jako kleště? Jak nemyslet na ty slzy, které celé dny roníš? Jak nemyslet na zlomené srdce, které musíš nosit v hrudi? Jak nemyslet na tu bolest, která ničí celé tvé tělo?

Ano, mluvím o lásce. O nešťastné lásce. O tom jak víš, že na něj nechceš, že na něj nesmíš myslet, ale stejně je to právě a jedině on, kdo ti nedá spát, kdo ničí každou tvoji činnost, kdo boří jakoukoli koncentraci o kterou se snažíš.

Jak nemyslet na někoho, komu by mohl patřit každý kousíček tvého těla i tvé duše? Jak nemyslet na někoho, pro koho seš ochotná udělat všechno? Jak nemyslet na někoho, kdo ti dokáže rozesmát duši jenom jediným pohledem? A jak nemyslet na někoho, kdo dokáže rozervat tvůj vnitřek jen jedním slovem? Jedním prázdným a zároveň nejobsáhlejším slovem. "NE".

K čemu je láska, když druhý odmítá? K čemu je milovat a chtíti dávat, když ten, kdo by měl brát nechce? K čemu jsou slova, když ten, kdo by je měl slyšet neposlouchá a nechce slyšet? K čemu jsou slzy, když ten pro koho pláčeš se nezajímá? K čemu je smích, když ten pro koho se směješ je daleko?

Tak moc si člověk přeje nenávidět nebo alespoň dokázat být lhostejný. Ale jak, když to první, na co ráno myslí a to poslední , na co myslí před spaním, je on? Ano, ale jak..? Jak nemyslet?
 
 

Reklama